Výstava představuje tvorbu strakonické rodačky Elišky Švecové (*1980). Pod názvem 50:50 se skrývá přehlídka portrétů a pláten s přírodními motivy. Sama autorka k výstavě napsala následující:

"Je to můj nejoblíbenější formát pláten. Působí na mě vyváženým dojmem, zároveň je to pro mě příjemně souměrný výřez reality. V obrazech hledám radost a svobodu, ale zároveň potřebuji harmonický rámec.

Další asociací je pro mě - je to půl na půl, jelikož jsem člověk, co se těžko rozhoduje, je tahle kombinace pro mě velmi dramatická, dokážu úspěšně vyselektovat z mnoha možností tu správnou, ale obvykle mi pak právě zůstanou poslední dvě, a to je pro mě pak bolestné rozhodování, kterou vybrat. Současně tak vypadá i moje celoživotní cesta, jestli poslouchat víc rozum nebo srdce, a protože jsem nedávno vstoupila mezi 40+, tak to bilancování o životní cestě a o vlastní tvorbě je pro mě momentálně nevyhnutelné.

Takže jsou tu vidět jak portréty, tak krajiny. Takovým zastřešujícím tématem je samozřejmě příroda a hra barev. Člověk je pro mě součástí přírody, současně jako jediný tvor, který jí dokáže kultivovat, ale zároveň i zničit. A mě fascinuje, jak si myslíme, že příroda potřebuje zachraňovat od nás, a přitom vůbec nechápeme, že to my, jsme bez přírodní rovnováhy odsouzeni k zániku. Líbí se mi ta zdánlivá křehkost, a přitom vnitřní síla a potenciál zničení, tak mocného druhu. To pro mě představuje cyklus „Příroda nás opouští“, kde jsem se pokusila tu vnitřní sílu schovat pod tu křehkost.

K tomu navazují krajiny, takové klasické krajinomalby, ale kde se snažím úplně rozvolnit barevnost, aby právě nepůsobily tak klasicky, a protože jsem i vášnivý zahradník, tak krajinou rozumím i drobná zahradní zákoutí.

Portréty – barevný soulad nebo naopak překvapivý kontrast, to mě zajímá, obličej je nejlepší nositel emocí, a když se to umocní barevnou paletou, výsledek je pro mě buď harmonie nebo napětí. Střídám portréty neznámých, ale dokonale krásných modelek s reálnými bytostmi. Ale u těch reálných mě právě svazuje to citové pouto, které k těm osobám chovám. Kdežto ty bezejmenné modelky mě ničím nerozptylují u můžu se soustředit na čistou malbu.

Moje obrazy nemají komplikované názvy ani neskrývají hluboká poselství. Pro mě byla malba a obraz vždycky něco, co mě mělo bavit, jak při samotné tvorbě, tak při vnímání umění jako takového. Nedovedu si představit, že by mi na zdi visel obraz, ze kterého by se mi mělo dělat zle, byť  by měl sebevelkolepější poselství. Možná je to velmi skromný cíl, ale pokud moje obrazy někomu předají tu stejnou radost a pocit svobody, který do nich vkládám já, tak pro mě to splnilo účel."